HISTORIE KARATE

 

Různé systémy sebeobrany a boje existují od doby, co na zemi žijí lidé, kteří řeší své problémy cestou násilí. Pro ně byl boj praktickou nutností, aby obstáli v zápase o život. Bojová cvičení byla „tréninkem pro přežití“. Pud sebezáchovy člověka a vůle přestát válečné střety nebo napadení a případně zvítězit vedli mnohé národy světa k tomu, že vyvíjeli vlastní bojová umění, která byla pěstována beze zbraně i se zbraní.  Bojová umění se často využívala k vojenským účelům, aby udržovala obranyschopnost a bojovnost vojsk. Rozkvět zažila nejen na východě – Asie (Turecko, Indie, Čína), Egypt, ale i na západě – Severní a Jižní Amerika (Weinmann, 2005).

 

 

Indie

 

Počátky tohoto bojového umění jsou staré asi 5000 let. Bojové umění je úzce spjato s východními filozofiemi a nejvíce s Buddhismem. Ten vznikl v Indii. Postupně se rozšířil po celé Asii a silně ovlivnil filozofické myšlení západního světa. V té době byla Indie ostře kastově rozdělena a k jednotlivým vyšším kastám patřili různá privilegia, ale i povinnosti. Mezi nejvýznamnější z nich patřilo studium bojových technik a filozofie (Náchodský, 2006).

Říká se, že třetí dítě krále Sugandha z jižní Indie, byl členem Kshatriya (Warrior) kasty. Přesto ho po několika letech srdce zavedlo do malé, ale dynamické buddhistické provincie, jižně od Madres. Tam přijal náboženskou výchovu z Dhyna, od mistra Prajnatara. Chlapec byl vycvičen v umění boje holýma rukama (Vajramushti) a zároveň byl vyučován i k buddhismu. Prajnatara kladl největší důraz na meditační cvičení, která byla velmi náročná a únavná. Pod jeho vedením z chlapce vyrostl velmi moudrý muž a dostal jméno Buddhadharma (O.G.K.K., 2003-2010).

 

 

Čína – Chuan-Fa

 

Po smrti jeho mistra, někdy kolem roku 520, přišel Buddhadharma, už jako téměř šedesátiletý muž, do Číny, kde vládla dynastie Liang (kolem roku 480 n.l.). Historické prameny se nemohou shodnout, zda tam dorazil po moři nebo přes hory. Faktem však je, že jeho život byl soustředěn v chrámu Shaolin, který se nachází v provincii Hunan, a zde začal vyučovat indické bojové umění (Vajramushti), které nazval Shi-pa Lo-han-sho – „Osmnáct rukou z Lo-Han“ (Lind, 1996). Věděl, že fyzická aktivita a dýchání, je způsob pro vnitřní očistu těla. Nakonec mniši začali studovat zvířata a formy cvičení, které se podobaly jejich způsobu boje. Později byl znám jako Chuan-Fa – „Umění pěsti“. Je důležité si uvědomit, že praktické motivy byly umění, fyzická kondice a nakonec i sebeobrana.

V období Sui (589-618), bandité začali s nájezdy do kláštera pro potraviny a pro cokoliv, co má hodnotu. V tomto okamžiku mniši, aby zachránili své životy a svůj milovaný klášter, využili svého umění Chuan-Fa (Kung Fu), aby porazili bandity. Pověst bojovných mnichů z Shaolinu se rozšířila, a tak mnozí přišli studovat umění spolu s buddhismem. Dnes existují stovky stylů, ale filozofie se samozřejmě poněkud změnila, v závislosti na osobnosti hlavního mistra školy (O.G.K.K., 2003-2010).

 

 

Okinawa -Tode

 

Během 14.století bylo umění Chuan-Fa přineseno na Okinawu, což je jeden z ostrovů Rjúkjú. Všechny přinesené a zavedené techniky byly zahrnuty společně s metodami cvičenými na Okinawě pod název Tode. Tyto techniky byly převážně rozvíjeny a provozovány u členů okinawské šlechty, pro svoji obranu. „To“ v okinawské řeči znamená „Dynastie Tang“. a také označovalo všechno, co přicházelo z Číny a dokonce i samotnou zemi. „De“ je fonetická změna od „Te“ a znamená v čínštině i v okinawštině „technika“ (v japonštině znamená „Te“ „ruka“). Mnohdy se používala jako zkratka, pro sebeobranu na Okinawě, pouze „Te“, což znamená „technika“. Později dostala název Okinawa-te (Lind, 1996). V roce 1477 bylo, králem Sho Shin, obyvatelům Okinawy, pod hrozbou smrti, poprvé zakázáno nosit při sobě nebo používat zbraně.

 

 

Kobudo

 

V roce 1609 napadlo Japonsko Okinawu a byl obnoven zákaz zbraní (O.G.K.K., 2003-2010). Rolníci a rybáři si vytvořily různé pomůcky ke cvičení a také si přizpůsobili své pracovní nástroje k obranným účelům, před násilím a drancováním vesnic. Ke své obraně používali například cep – „nunchaku“, vidle – „sai“ nebo srp – „kama“ (Weinmann, 2005). Postupem času byly objeveny obranné techniky s nástroji denního použití, a tyto techniky byly osvojeny a rozvinuty adepty bojových umění  do škol pro jednotlivé zbraně viz Obr. 1. Příkladem je Bojutsu, Saijutsu, Nunchakujutsu,atd. Nakonec byla tato jednotlivá bojová umění sestavena do uceleného systému, který je nyní znám jako Kobudo. Vyvinulo se několik škol Kobudo, jako např.: Matayoshi Kobudo, Yamani-Ryu Kobudo a Ryukyu Kobudo (Okinawa Goju-Ryu Karate-Do Kyokai, 1999).  Zemědělské nástroje – „zbraně“ měli obyvatelé Okinawy, v případě potřeby, rychle po ruce a mohli je nosit při sobě, aniž by tak vzbudili nedůvěru utlačovatelů (Weinmann, 2005).

 

 

1. Nunti,  2. Iyeku, 3. Bo, 4. Kuwa, 5. Suruchin, 6. Kama, 7. Nunchaku, 8. Tunkua, 9. Sai, 10. Tekko, 11. Techu, 12.Rochin, 13. Tinbe, 14. Manji Sai

 

 

Základní rozdělení okinawských škol

 

Od 17. do 19. století se ve městech Shuri, Tomari a Naha vyvinuly tří základní školy Te, které se podle těchto měst jmenovaly.

 

SHURI-TE

Město Shuri bylo královskou rezidencí a sídlem ostatních bohatých rodin. Zakladatel této školy byl Sokon Matsumura (1809-1901) (Mistři karate, 2003), jeden z žáků Sakugawi , který byl častým návštěvníkem Číny, kde studoval techniky Shaolin. Jeho žák Yasutsune Itosu zjednodušil jednotlivé pohyby a vytvořil, dodnes při karate používané, cvičení „pinan-kata“ (Weinmann, 2005).

 

TOMARI-TE

Město Tomari bylo obydleno venkovskými lidmi, rolníky a rybáři. Díky mnoha Číňanům, kteří přijížděli do přístavu, se naučili sebeobranu.  Kosaku Matsumora (1829-1898) (Gyuris, 2003), Teruya Kishin (1804-1864) a Uku Karyû (1800-1850) byly hlavní osobnosti, které se podíleli na vytvoření této školy (The History and Culture of Okinawa, 2000).

 

NAHA-TE

         Spočívá především z úspěchu Kanryo Higashionna zkráceně Higaonna (1853-1915) (Lives of Famous Traditional Okinawan Karate & Kobudo Masters , 16.11.2011). Nejprve se učil umění u mistra Arakakiho a později, okolo roku 1900, 15let u mistra Doruko v čínské provincii Fu-Chien. Po svém návratu na Okinawu založil školu ve městě Naha, kterou pojmenoval Naha-te. Město Naha bylo především obchodním a komerčním centrem (Gyuris, 2003).

 

 

 

 

 

Později vzniklé systémy na Okinawě

 

Karate-do dnes obsahuje mnoho stylů, jejichž původ ústí do dvou velkých okinawských systémů. Shorin-ryu vzniklo spojením školy Shuri-te a Tomari-te. Shorei-ryu byl pozdější název pro Naha-te.

 

SHORIN-RYU

 Je nadřazený pojem pro okinawská bojová umění vnějších škol. Jeho vznik byl ovlivněn čínskými vnějšími směry (Shaolin). Patří sem styly, které mají typickým znakem rychlé pohyby a plynulé kombinace.

 

SHOREI-RYU

Je to souhrnné označení pro všechny okinawské bojové systémy, které jsou odvozené od vnitřní školy (Nei-chia). Vyznačuje se především svými postoji a speciálními dechovými technikami.

 

Toto původní bojové umění bylo ovšem v protikladu k dnešnímu Karate, čistá metoda sebeobrany, a odlišovalo se značně od později vzniklých japonských stylů (Lind, 1996).

 

 

Japonsko

 

Japonská armáda začala využívat, ke svým nácvikům, prvky z Okinawa-te a její vystoupení na Okinawě, na hradě Shuri, udělalo takový dojem na japonského korunního prince Hirohita, že motivoval k detailnímu studiu tohoto umění celé Japonsko (Náchodský, 2006). Ke konci roku 1921 začalo ministerstvo školství plánovat první představení tradičních starodávných bojových umění v Tokyu (Mistři karate, 2003). V roce 1922 byl ministrem školství pozván do Tokya Gichin Funakoshi (1869 až 1957), aby karate předvedl poprvé v Japonsku. Gichin Funakoshi se stal reformátorem systému OKINAWA-TE a zakladatelem karate, jak jej známe dnes. Poprvé toto umění představil v roce 1911 a v roce 1931 jej přejmenoval z původního OKINAWA-TE na KARATE („prázdné ruce“). Slovem „prázdné“ bylo Funakoshim myšleno „oproštění se“ (- vyprázdnění srdce a mysli od všech přání a marností) (Náchodský, 2006). Jeho ukázky uchvátily diváky a posluchače natolik, že byl zasypán žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokyu. Místo návratu na Okinawu vyučoval karate na různých universitách a v Kódókanu, (Nakajama, 2002) do doby, kdy v roce 1936, se svými žáky, založil školu SHOTOKAN DOJO v ZOSHIGAYA v Tokyu. Ta však byla oficiálně schválena ministerstvem školství jako JAPAN KARATE ASSOCIATION až v roce 1957. Byla to velká historická událost v karate v Japonsku (Funakoši, 1994).

 

Na japonské půdě začalo vznikat mnoho škol karate, z nichž nejvýznamnější je SHOTOKAN-RYU, jehož zakladatelem je Gichin Funakoshi, GOJU-RYU zakladatelem je Chojun Miyagi, SHITO-RYU zakladatel Kenwa Mubani, WADO-RYU zakladatel Hironori Otsuka a KYOKUSHINKAI-RYU, kdy zakladatelem tohoto stylu boje je Masutatsu Oyama – člověk, který proslavil karate po celém světě. Při svých exhibičních zápasech s býky jim holou rukou urážel rohy a říká se, že dokonce jednoho býka zabil holou pěstí. Oyma se považoval za nepřemožitelného a svou ukrutnou sílu získával extrémními dávkami tréninku (Náchodský, 2006).

 

Podle Náchodského (2006) a Linda (1996) teprve od roku 1956 můžeme hovořit o sportu karate, neboť v tomto roce byla schválena jeho první pravidla. O rok později proběhlo první mistrovství karate Shotokan v Japonsku, ve kterém vyhrál Hirokazu Kanazawa. Od té doby začalo pravidelné pořádání sportovních zápasů.

 

 

 

Zdroj: Bakalářská práce Ondřeje Kříže, 2012 - Využití tradičních pomůcek v tréninku karate

Odkaz na bakalářskou práci: http://is.muni.cz/th/360279/fsps_b/